Tónově hluchej lunapark šprťáckejch orgií

Tónově hluchej lunapark šprťáckejch orgií

Jestli o tomhle kolo­hnátním pseudo­zakončení už jedenáct let se táhnoucí megasérie vůbec něco naškrábat sem měl až do poslední chvíle menší dilema. Vzhledem k tomu, že v rámci Infinity War sem napsal ne jeden, ale hned dva hejty, by vyjádřit se i k Endgame sice asi bylo tak nějak záhodno, zároveň bych ale zas nerad zabřednul do zbytečnýho argumen­tačního repete. Jakmile se totiž rozhodnu nadávat na tu samou věc už v druhým filmu ze stejný série po sobě, začne se nabízet otázka, jestli je to fakticky problém danýho bijáku, anebo jestli už si za to vlastně nemůžu tak trochu sám.

Jedenáctý září s cukrovou vatou

Nakonec to totiž bohužel dopadlo tak, že převážná část problémů, který mě sraly už v prvním filmu, se v tom druhým tak akorát exponuje na entou. Zatímco totiž Infinity War mi vyjma jejího clickbait­ovýho zakončení kazilo v průběhu jenom sem tam pár dement­ních scén a fórků, Endgame jde v tomhle směru slovy klasika už full retard, když se snaží odvy­právět jak melodra­matickou cestu za záchranou vesmíru a morálním vykou­pením svejch hrdinů, kteří si tu sáhli na samý dno, tak zároveň i kome­diální sci-fi roadtrip napě­chovanej humorama, kterejm se může spokojeně zachrochtat i vaše máma, aniž by k tomu potře­bovala jakejkoliv příběhovej kontext. A i když by se s tříhodi­novou stopáží mohlo zdát, že pro oba tyhle přístupy je tu místa dost, v praxi o sebe tónově mlátěj jak pubertální selfíčka ze školního výletu v Osvětimi.

Po odkráglování Star-Lorda byl na pozici nejotravnějšího čuráka z nějakýho důvodu povýšenej Thor

Po odkráglování Star-Lorda byl na pozici nejotravnějšího čuráka z nějakýho důvodu povýšenej Thor

FOTO: Walt Disney Pictures

Hlavní otázka už tady přitom ale není, proč Marvel podko­pává budování upřímnýho napětí svejch filmů tím, že se soustavně paroduje, jako spíš proč mu to lidi evidentně bez problémů furt žerou. Jako jedna možnost se nabízí, že jakožto stará Cynická piča už halt nepobírám, co na tomhle tónovým paskvilu normální lidi táhne. Varianta druhá pak ale zas může bejt, že jak náhodnej divák, tak i MCU cílovka prostě nemá problém vnímat jeho hrdiny ani ne jako vyloženě trojroz­mměrný postavy, ale spíš jako popkul­turní odrazy sebe sama, na kterejch se zároveň zrcadlí i to, jak je fandom sám kon­zu­muje a v memečkách a úchylnejch povídkách na tumblru modeluje. Protože minimálně Disney na tohle vnímání jednotlivejch superčahounů evidentně tak jako tak spolíhá.

Těžkej úděl cynickýho pičování

Obzvlášť Endgame si v tomhle efektivně pokrývá snad všechny možný potenci­ální cílovky, protože na ně atakuje hned ze dvou stran. Jendak nás emoci­onálně ždímá kvůli finálním osudům někte­rejch konkrétních postav a druhak nám i nostalgicky připomíná, co všechno k tomuhle filmu za posledních jedenáct let vlastně vedlo. A i když mě první půlka týhle rovnice nechává relativně v klidesu, protože už prostě nejsem schopnej jednotlivý hrdiny brát jako organicky uchopitelný charaktery (a protože s jejich osudama byl podle mě film ještě docela připo­sranej zatlačit trochu víc na pilu), zpětný docenění všeho, co k tomuhle mišmaši vedlo, ale Endgame zároveň odepřít fakticky nemůžu.

Se smrtí poloviny vesmíru se Hawkeye vyrovnává podobně jako vyhořelej rocker s krizí středního věku

Se smrtí poloviny vesmíru se Hawkeye vyrovnává podobně jako vyhořelej rocker s krizí středního věku

FOTO: Walt Disney Pictures

Moje výsledný pocity z posledních Avengers tak vlastně shrnujou i to, jak vnímám celý MCU. Nejsem sice schopnej si je užít tak jako jejich průměrnej algorit­micky vygene­rovanej fanda, protože po dramatický a emoci­onální stránce sou pro mě na úplně jiný koleji, zároveň ale musím přinej­menším respek­tovat to, jak extrémně složitý a náročný muselo bejt dát celej tenhle svět dohro­mady. Z hlediska vizuálů, herectví a částečně i příběhový struktury je Endgame fenomén, kterej prostě nejde do jistý míry neob­divovat (plus proti Silvestriho sound­­tracku taky nemůžu říct ani popel), mimo to ve mně ale celej tenhle kolos evokuje jen skoro až polo­prázdnou korpo­rátní schránku.

Znamená to ale, že Endgame polo­prázdná korpo­rátní schránka skutečně je? Možná. Statisticky je ale přece jen furt pravdě­podobnější, že sem prostě jenom Cynická piča…

Novější

Bojový piruetky a příběhový kotrmelce

Odebírej

Starší

Hororovej bobřík mlčení ve slevě

Tagy příspěvků