Hipity hop, rapovaná historie je top

Hipity hop, rapovaná historie je top

V roce, během kterýho každej měsíc vyhla­šujem novou tipovačku o tom, na co konkrét­ního může lidstvo pochcípat tentokrát, potřebuje člověk občas nějakou útěchu a morální oporu. A světe div se, právě tím se tenhle pátek stalo Disney+, když zveřej­nilo filmovej záznam Hamiltona. Hip­hopovýho muzikálu o prvním americkým ministru financí z období revoluce a budování USA v druhý polovině 18. století, kterej, nehledě na to, jak sem ho právě popsal, je jedna z nejlep­ších věcí na světě.

Než se vás ale začnu pokoušet přesvěd­čovat o tom, že Hamilton je naprosto ne­ironicky a bez prdele učiněný mistrovský dílo, je třeba speci­fikovat, že to neříkám proto, že bych měl nějak bližší vztah k americký historii nebo hip hopu. Amerika mě sice vždycky tak nějak fasci­novala, protože je to v podstatě jedna obrovská reality show (která jako kdyby se letos navíc chýlila do svý finální série), když ale přijde na její Den nezá­vislosti, mnohem víc mám v malíku stejno­jmennou klasiku Rolanda Emmericha. A co se týče hip hopu, ne že bych proti němu něco měl, ale jako typický děcko deva­desátek sem mu byl doteď vysta­venej tak maxi­málně tím, že sem na střední poslouchal Eminema a někde v nějakým play­listu na Spotify pravdě­podobně furt budu mít Gangsta Paradise.

Bizarní kontrast námětu a hudebního zpraco­vání Hamiltona by se totiž na první pohled mohl zdát až zbytečně přepá­lenej a samo­účelně kontro­verzní. Jakože někdo udělal muzikál o Otcích zaklada­telích, který všechny hrajou rapující černoši, jenom aby mohl bejt ultra woke. Důvod, proč ale tohle funguje i pro spoustu lidí, který ani jeden z danejch vypra­věčskejch úhlů vlastně vůbec nemusí zajímat, je, že tenhle kontrast má naprosto speci­fickou funkci a v jakým­koliv jiným podání by podobnej příběh takhle dobře fungovat nemoh. A jakmile zjistíte třeba už jen to, že Alex­ander Hamilton byl sám chudej imigrant z rodiny nevalný pověsti, což mu šplhání po kariérním žebříčku samo o sobě dost ztížilo, streetový pojetí jeho životní cesty začne najednou i dávat smysl.

Kdyby totiž mělo jít o konzer­vativnější muzikál, ve kterým banda bělochů za doprovodu klasickýho orchestru zpívá o tom, že „all men are created equal“, vyšel by nám z toho tak akorát ten pra­původní význam, že pokud frází „all men“ nemyslíme konkrétně bílý chlapy s polem a kusem lesa, máme docela smolíka. Jakmile ale z prezi­denta (a nechvalnýho otrokáře) Thomase Jeffersona uděláte pompézního trsajícího černocha, mnohem spíš pak tahle formulka vyzní v onom moderním podání, že si mají být rovni opravdu všichni lidi. A to už vůbec nemluvě o tom, že kdybyste chtěli hudebně vyjádřit hádku dvou nasranejch politiků na zasedání kabinetu, fakt byste k tomu nemohli najít lepší formát, než starou dobrou rapovou bitku.

Fikaný hudební zpra­cování ale zároveň není hlavní důvod, proč je Hamilton tak promakanej. Obecně muzikály (a třeba i filmová hudba) zpravidla stojej na tom, že určitý postavy nebo dějový situace mají svoje vlastní melo­dický a/nebo lyrický motivy, který se opakujou a vzájemně kombi­nujou a doplňujou, čímž sou pak reprezen­tovaný jednotlivý vztahy, interakce a konflikty celýho příběhu. Protože je ale autor a před­sta­vitel hlavní role Lin-Manuel Miranda génius a totální magor, Hamilton takhle s motivama pracuje na úrovni, jakou sem v životě neviděl a nad jejíž podrob­nější analýzou bychom tu mohli sedět až do skonání světa (což pravda furt nemusí bejt tak dlouho).

Každá hlavní postava nejen že má mini­málně jeden vlastní motiv, tyhle motivy se ale zároveň vyvíjejí a postavy si je i navzájem prohazujou a přetvářej. Jedna změna melodie vás najednou přinutí zpochyb­ňovat hlavního hrdinu nebo naopak sympa­tizovat s ústředním „záporákem“. Co se týče jedno­tlivejch aktérů, Hamilton pracuje téměř výhradně v odstínech šedi a snaží se zidea­lizovaný historický osobnosti představit jako normální lidi s vlastníma problémama a vadama charakteru, což samo o sobě rozhodně není žádná prdel. Jenže právě díky tomu, jak je zkonstru­ovanej a jak se může opírat o muzikálový zákonitosti, který zároveň vytáčí až do ruda, to prostě funguje.

Než vyšel záznam Hamiltona na Disney+ (který u nás sice furt není dostupný, jelikož ale tenhle článek čtete na internetu, asi víte, jak si poradit), nějakou dobu už sem ho měl docela podrobně naposlouchanej. Jelikož se ale jedná o skoro 2 a půl hodiny dlouhý album s průměrnou kadencí 140 slov za minutu, mám v něm pořád co obje­vovat. Takže když říkám, že je to mistro­vský dílo, nemyslím to tak, že byste si z něj měli sednout na prdel hned na první dobrou.

Myslím tím, že pokud vás Hamilton dokáže napo­prvý alespoň nějak oslovit, můžete v něm zajímavý věci studovat prakticky done­konečna (což platí obzvlášť pro lidi, co se na rozdíl ode mě opravdu vyznají i v hudbě nebo taneční choreo­grafii). A to ať máte rádi třeba jenom muzikály, nebo jenom americkou historii, nebo jenom hip hop. Anebo klidně ani jedno z toho.

 

 

Odebírej

Starší

Sklerotický dojení frančízový nostalgie