Týmový cvičení v upřímný neschopnosti

Týmový cvičení v upřímný neschopnosti

Necelej půlrok po úspěchu emancipovaný mlátičky Wonder Woman přišlo filmový DýCýčko vyložit na stůl všechny svoje zbývající karty se superhrdinskou týmovkou Justice Leage. A i když to sou karty vesměs vlastně hustý a každá z nich má něco do sebe, je zároveň docela škoda, že když má někdo obě haksny zpřelámaný, hraje se s nima jakože asi dost blbě.

Kníratej teror ze strašidelnýho údolí

Jednu věc je třeba si vyjasnit hned na začátku. Liga spravedlnosti je po techni­cký stránce nehoráznej bordel. Dotáčky, který měly původní film údajně jen dopilovat, jsou extrémně patrný, a ztopořený přirození Josse Whedona a Zacka Snydera se tu mlátěj jak v sedmdesátkovým pornu se Sylvesterem Stallonem. Zatímco skoro každá scéna se Supermanem, jehož děsivá digitální držka navo­zuje hrůzostrašný flashbacky na Rogue One, je docela jasným důkazem o tom, kolik scén se na poslední chvíli přetáčelo, Whedonem vybranej skladatel Danny Elfman tu navíc pro jistotu ještě i zabíjí většinu doteď nastavenejch hudebních motivů filmovýho DC a doufá, že se nám všem postaví, když vykrade (a to i sám od sebe) klasický melodie z Burtonova Batmana a Donnerova Supermana.

I po boku chodící plechovky od piva a Havajana s vidlema je nejvíc metal furt ženská s velkým mečem

I po boku chodící plechovky od piva a Havajana s vidlema je nejvíc metal furt ženská s velkým mečem

FOTO: Warner Bros. Pictures

Hlavní padouch je tu víceméně o ničem a i když film na začátku nahodí zají­mavou myšlenku, že i u obřích emzáckejch zlobrů je možný diagnostikovat silnou mentální poruchu, ve výsledku se s tím vlastně nijak víc nepracuje a ústřední záporák až do finále zůstává jen dalším digitálním zmrdem, kterej z nějakýho důvodu obsadí jadernou vesničku se všeho všudy čtyřma soudru­hama, na který bychom měli jakože zase sbírat emocionální víčka. Za co všechno z tohohle maglajzu může Whedon a za co Snyder je vlastně jedno. Podstatný totiž je, že i přes veškerej tenhle svinčík, nekonzistenci a zjevně i fůru důležitýho materiálu, kterej ve střižně padl za vlast, je Justice League furt kurevsky zábavnej film.

Hřejivá žůžo dráha na sobotní ráno

Podobně jako se totiž jednotliví superhrdinové ústřední týmovky snaží udělat za každou cenu tu správnou věc, i když jim Nicka Furyho v podstatě dělá psycho­tickej vraždící alkoholik, drží si řádně sympatickou auru nehledě na technický přehmaty i samotnej film. Je sice fakt, že Liga spravedlnosti háže přes palubu skoro celou tónovou paletu, kterou Snyder pro DýCýčko doteď budoval, zároveň je ale nutný dodat, že spíš než aby místo ní jen kopírovala sluníčkovej přístup Marvelu s vlezlýma fórkama na každým rohu, Justice League se skutečně daří evokovat atmosféru nejen některejch svejch konkrétních komiksovejch příběhů, ale i stejnojmennýho animáče, kterej do dneška v rámci týhle týmovky furt platí za její nejvěrnější majstrštyk.

J. Jonah Jameson se po patnácti letech konečně dočkal svejch vysněnejch fotek Spider-Mana

J. Jonah Jameson se po patnácti letech konečně dočkal svejch vysněnejch fotek Spider-Mana

FOTO: Warner Bros. Pictures

Příběhový pozadí Ligy si navíc vybírá přesně takový střípky DC mytologie, aby výslednej obraz neevokoval jen další intergalaktickej výblitek, ale spíš jakoby až omalovánkovou přílohu komiksovýho vydání Pána prstenů, se kterou by si člo­věk nejrači zalez do postele s kakaem v ruce. Jakou mají hlavní – a obzvlášť ty nový – postavy s touhle mytologií souvislost je tu servírovaný sice občas až trochu moc na sílu (což je nejspíš zase výsledek přetáčení a stříhání), každej z hrdinů tu ale furt má co dělat a všichni dohromady tvoří funkční a zajímavě různorodou týmovku, který člověk prostě musí fandit nejen v bitce proti vyšinu­týmu digitálnímu kokotovi, ale i proti samotnýmu filmu, kterej se kolem nich za pochodu rozpadá.

Justice League není film, kterej by měl celý DýCýčko v očích mas najednou kdo ví jak spasit, protože se kolem něj furt točí spousta podobnejch problémů, který měla celá tahle série ještě dávno před ním. Zároveň se mu ale tyhle problémy daří do jistý míry obcházet tím, že i když mozek občas trochu pokulhává, srdíčko má Liga spravedlnosti vlastně na správným místě. A když má film tohle, tak je člověk prostě schopnej překousnout snad i ten Supermanův horní pysk ze strašidelnýho údolí.

Novější

Jak sme se sem kurva dostali

Odebírej

Starší

Zprasit to, jak to dosud nikdo nezprasil

Tagy příspěvků