Osmdesátkový horory si jdou pro vaše děti

Osmdesátkový horory si jdou pro vaše děti

V pátek 15. července zveřejnil Netflix (a to dokonce i v našem zaprděným koutu internetu) novej seriál, se kterým se tentokrát rozhodl šlápnout do vrtkavýho žánru mysteriózního dramatu, kolem kterýho různý televize od finále Lostu přešlapujou se sebejistotou ledního medvěda na tropickým ostrově. Novýmu seriálu Stranger Things nechybí podivný příšery, záhadný mizení dětí ani pochybný vládní korporace, než aby se ale v jakýmkoliv směru snažily konkurovat právě Ztracenejm nebo třeba Aktům X (z doby, kdy ještě nebyly totálně na piču), Stranger Things pro svou inspiraci sahaj mnohem hloub.

Od Spielberga ke Carpenterovi

I když seriál Stranger Things svoje můžo tahá převážně z nostalgie na dobu podstatně vzdálenější, asi nejlíp za posledních pár let by ho šlo přirovnat k filmovýmu Super 8, kterým J.J. Abrams před pěti rokama vzdával hold klasickejm rodinnejm scifárnám z 80. let. Jenomže zatímco Super 8 byla skoro výhradně jen onanie nad Spielbergovou E.T. érou (s tím rozdílem, že Abramsova verze E.T. měří deset metrů a žere lidi), Stranger Things se o Spielberga v podstatě jen opíraj a postupně zabředávaj spíš do žánru starýho dobrýho osmdesátkovýho hororu.

Když vám po baráku pobíhá nasraná příšera, i sado-maso švédská trojka musí jít stranou

Když vám po baráku pobíhá nasraná příšera, i sado-maso švédská trojka musí jít stranou

FOTO: Netflix

Nevinný spielbergovský dobrodružství party děcek ze zapadlýho americkýho městečka tak s přimícháním krvelačný příšery, podivnejch vládních experimentů a děsivejch holčiček s divnejma schopnostma rychle přelejzá spíš do teritoria Stephena Kinga, zatímco v rámci pubertálních dějovejch linek, syntetickýho soundtracku a krájení hustý mlhy v potemnělejch exteriérech se zjevně silně tahá zase z dědictví Johna Carpentera. Odkazama na konkrétní zdroje svý inspirace se seriál konec konců nijak netají a že se i on sám odehrává v 80. letech už je potom tak nějak samo sebou.

Starej žánr v nový formě

Místo aby ale Stranger Things svůj dobovej status obhajovaly přepálenou přeh­lídkou osmdesátkový módy a hitparádovejch klenotů, snaží se naopak samy co nejlíp napodobit atmosféru filmů, ze kterejch čerpaj. Takže jasně, že děcka se celý dny poflakujou kdoví kde a rodiče to neřeší, že školní šikanátoři si vás najdou vždycky, když se to nejmíň hodí, že puberťáci šukaj jako králíci anebo že jedna z hlavních postav je dobromyslnej a svejma vrstevníkama nepochopenej perverzák s foťákem. Navíc fakt, že hlavní banda děcek kolem sebe hází filmový a komiksový odkazy, který úplně stejně dobře zná i mládež dnešní, už je potom jen takovej příjemnej bonus a další důkaz toho, jak i tenhle přístup k osmde­sátkový nostalgii prostě dneska funguje.

Sbírání rekvizit z Osvícení a procvičování abecedy na tapetách Winona Ryder pochytila od vaší mámy

Sbírání rekvizit z Osvícení a procvičování abecedy na tapetách Winona Ryder pochytila od vaší mámy

FOTO: Netflix

Nic z toho ale zároveň neznamená, že by mělo jít o jakkoliv staromódní seriál, a naopak právě jeho netflixovskej formát je jedna z mála platforem, který si můžou lajznout takhle kombinovat puberťácký horory s dětským sci-fi žůžem dobro­drůžem. Stranger Things maj spád i správný rozložení cliffhangerů moderní televizní produkce, což konkrétně Netflix za posledních pár let ještě piloval k dokonalosti, aby vás přiměl sedět na prdeli pokud možno až do finiše. Právě první řada se tady navíc skládá jen z osmi relativně vyváženejch epizod, což je velká výhoda oproti třeba Daredevilovi nebo Jessice Jones, který sou sice boží, těch posledních pár dílů v sérii se jim ale vždycky táhne jak nudle z nosu.

Hororovka pro celou rodinu

Ze všeho nejvíc ale tenhle seriál funguje asi díky svýmu obsazení. U filmovejch a seriálovejch harantů bejvá často problém v tom, že buďto neuměj hrát, anebo sou napsaný jako banda astmatickejch dementů, kteří v zápalu akce ztratili svůj inhalátor. U Stranger Things přitom ale naopak skvěle funguje jak budování aury příběhu o děckách, kterej zároveň není pro děcka, tak i herecký výkony ladící napříč generacema – od klučiny s nosem, za kterej by Michael Jackson zabíjel, až po dvě hlavní holčiny předhánějící se v tom, která z nich má vyjukanější kukuč. U dospěláků pak překvapivě na plný čáře vede Winona Ryder, částečně možná i díky tomu, že si svoje kleptomanství mohla filtrovat ve scénách, kdy její postava krade vánoční světýlka z obcho­ďáku.

Těmhle děckám nejen že nebudete chtít dát po držce, ale ze všech postav vás budou bavit asi nejvíc

Těmhle děckám nejen že nebudete chtít dát po držce, ale ze všech postav vás budou bavit asi nejvíc

FOTO: Netflix

Paletu věcí, nad kterejma jde v tomhle seriálu uchcávat, ve výsledku asi nejlíp zachycuje to, že mezi konkrétníma odkazama na Kinga nebo Carpentera Stranger Things v určitým bodě dokonce i přímo citujou jednu z nejikoničtějších scén ze Spielbergova E.T. Mimozemšťana, zároveň se od ní ale odchylujou stylem, kterej by byl podobnější spíš právě konkrétně Kingovi. Celý je to prostě mišmaš různejch žánrovejch přístupů, všechny tyhle přístupy ale zároveň mají vzájemně vždycky alespoň jeden společnej jmenovatel. A díky tomu to prostě funguje.

Novější

Když ani pičovat už nepomáhá

Odebírej

 

Toto pole nevyplňujte. Slouží jen pro ověření.

Starší

Na imaginární civilisty sem víčka nesbíral

Tagy příspěvků